Založit webové stránky nebo eShop
 

Collie rough Erny and sheltie Biaggi

Fejetony Janiny
  
                             FEJETONY Z DÍLNY MÉ SESTRY JANINY                                
 
 
 
 

A T E I S T É

  Statistika tvrdí, že v  České republice žije více než 6 miliónů ateistů. Posuďte sami. Ráno u snídaně omylem rozbiji talíř s rybí pomazánkou. Moje maminka, ateistka, se zvedne ze židle, uštědří mi pohlavek, ale nadávky za mě schytá úplně někdo jiný: ,,Panebože! Ty jsi totální nemehlo. Já z tebe dostanu infarkt!“
  Ve škole píšeme nečekanou písemku z ekonomiky. Všichni dostaneme pětku a pan profesor na nás začne vztekle supět: ,,To jste se na to nemohli aspoň trochu podívat?!! Za dva týdny maturujete! Kdy se proboha chcete učit?!!!“ Od malička sice slýchávám, že se učím pro sebe, ale doba se mění a sní zřejmě i kritéria pro úspěšný průchod nebeskou bránou. Kdysi mi babička řekla, že do nebe se dostanou jen lidé, kteří mají minimální počet hříchů. Ale nebe už je jimi asi přeplněné ,a peklo strádá, a tak se Bůh rozhodl, že do svého ,,doupěte“ pustí jen šprty, jejichž žákovská se pyšní minimálním počtem pětek. Takže se asi budu řídit heslem: ,,Hřešte, ale učte se.“
  Cestou domů sedím ve vlakovém kupé a pozoruji mladou paní, která se snaží uklidnit své rozdováděné ratolesti: „Ježíšmarja! Nechte už toho.Mě z vás praskne hlava.“Pohlédnu na děti a v duchu si pomyslím, že mají moc pěkná jména. To bude asi silně katolická rodina.
Situace: Na obláčku sedí Buddha, Bůh, Zeus a Muhammad. Zeus k zuřícímu Muhammadovi: Nevztekej se, Muhammade. Karikují nás tu všechny.Bůh, Zeus, Muhammed
 
  Po vystoupení v cílové stanici stojím před přechodem, čekajíc, až se na semaforu na protější straně objeví zelené světélko. Vedle mě se hrbí zasmušilý stařeček svírající v ruce dřevěnou hůlku. Po pěti minutách úmorného čekání semafor zezelená a my můžeme přejít. Sotva vkročíme na cestu, vyřítí se na nás zelená fabie. Před očima se mi náhle promítne celý život. Můj první den ve školce i můj první erotický zážitek. Už nestihnu utéct ani se rozloučit se svými nejbližšími. A ještě k tomu mám žákovskou plnou pětek. Zavřu oči a čekám, až přijde konec. Všude je tma. Slyším jen hlasité skřípění brzd…Ticho…,,Už jsem v pekle? Ne! V pekle skončí tehnle hluvát!!!“ Otevřu oči. Přede mnou stojí rozzuřený stařeček a ze všech sil mlátí hůlkou do zelené fabie: „Ježíšikriste! Jste snad barvoslepý? Nevidíte, že máte červenou?! Chete nás zabít!“ Tak tohle už je na mě moc. Bůh nás nutí dodržovat desatero, ale sám není schopen dodržovat dopravní předpisy. Nevěřícně pohodím hlavou a odpochoduji pryč.
  Procházím parkem. Nade mnou visí černé nebe poseté milióny zářících hvězd. Uvelebím se na lavičce u křivolaké vrby a upřu zrak na tu mystickou nádheru. Konečně mám na chvíli klid od těch pobožných ateistů. Mé snění přeruší pronikavá rána za mými zády. Otáčím hlavu. Na cestě leží polomrtvý cyklista s rozbitým kolem. Kolem něj poskakuje starší paní, svírající v ruce nehybnou čivavu a hlasitě křičíc: „Proboha! Vy jste ji zabil! Co si teď bez ní počnu?“ Sklopím hlavu, mnu si oči a v duchu si pomyslím: „Ach bože, ještě že jsem ateista…
 
 
 
                                                                                   
Loading
 
 Š p i č k a 
 
Sedím ve vlakovém kupé a skrz okno pozoruji cestující, kteří nastupují do vlaku. Jsou mezi nimi děti, psi, zamilované páry, rozhádaní manželé i zasmušilí důchodci. S hrůzou čekám, kdo z nich mi za chvíli bude dělat společnost. Slyším klepot. Otevřou se dveře a v nich se objeví vesele se tvářící stařenka. Prohlédne si kupé a položí mi těžkou otázku: ,,Sedí tu někdo?“ Nikoho nevidím, ale pro jistotu si nasadím brýle a sedadla pořádně prozkoumám: Sedadlo číslo 11...prázdné, sedadlo číslo 12...prázdné, sedadlo číslo 13...obsazené-právě se na něm uvelebil pár zamilovaných much. Sundám si brýle a ochotně pozvu stařenku dovnitř. Stařenka mi poděkuje a uvelebí se na sedadle číslo 11. Po pěti minutách se vlak rozjjíždí a důchodkyně si uvědomí, že na nástupišti zapomněla svou tříletou čivavu Esmeraldu. Na nic nečkám, zvednu se a chrabře jako levhart upaluji zachránit to malé nebohé zvířátko. Přiběhnu k němu, rozvážu ho, vezmu do náručí a naskočím zpátky do rozjíždějícího se vlaku. Vstoupím do kupé a předám stařence její poklad. ,,No pání“,řekne
  
 s nadšením, ,,ty jsi ale špička.“  Utřu si z čela pot a tak trochu zaskočená tímto jejím výrokem, usednu na sedadlo číslo 10.
špička? Podivím se. Já jsem špička? To se mi nezdá. Nehty mám kulaté a na hlavě mi žádný Praděd neroste. Tak proč mi řekla, že jsem špička. Že by měla něco proti mým dvěma špičákům ukrytým v horní části mé dutiny ústní? Ne, to určitě ne. Jsou vidět jen, když se usměji, a já jsem ji zatím žádným úsměvem neobdařila. Ledaže by měla nějáké speciální laserové brýle, přes které by mi viděla do pusy. Ale proč by se mi proboha dívala do pusy. Chce snad obdivovat mých 32 barevných perliček? Možná že je to nějáká bývalá zubařka, která chodí s laserovými brýlemi a kontroluje, jestli si lidé pravidelně čistí zuby. Ale její brýle vypadají docela obyčejně a žádný laserový paprsek na mě zatím nevrhly. Tak co je na mně tak špičatého. Uši? No, je pravda, že mi maminka jednou řekla, že jestli nepřestanu zlobit, narostou mi oslí uši. Ale ať hmatám, jak hmatám, žádného osla zatím nepřipomínám. (Teda aspoň ne zvenčí). Byla jsem tolik ponořená do svých otázek, že jsem si vůbec nevšimla, že stařenka před pěti minutami vystoupila. Takže dodnes nevím, co je na mně tak špičatého.
 
 
 
 
 
Když mě přijali na Ostravskou univerzitu, přemýšlela jsem, kde asi budu v Ostravě bydlet. Privát mi přišel trochu drahý a byt 1+1 jak by smet. A dojíždět se mi samozřejmě nechtělo, protože zrovna nepatřím mezi ranní skřivánky.
  Zkusila jsem tedy oslovit pár studentů Ostravské univerzity a zeptat se jich, jestli náhodou nemají zkušenosti s nějakým levným, ale zároveň pohodlným ubytováním. 
  Z toho, co jsem se ale dozvěděla, mi přeběhl mráz po zádech. 90 procent z nich mi odpovědělo, že jedno z nejlevnějších a nejpohodlnějších ubytování nabízejí koleje! Prý si dokonce i můžu vybrat, jestli chci dvoupatrovou nebo jednopatrovou postel!
 ,,Cože?“ vyhrkla jsem udiveným hlasem a položila svou otázku znovu. Napadlo mě totiž, že mi možná špatně rozuměli. To se přeci někdy stává. Člověk ze sebe vyřkne slova rychlostí hurikánu a protější strana pak pořádně neví, jak patřičná otázka zněla, a odpoví úplně na něco jiného. Bohužel jsem ale i po druhé dočkala té samé odpovědi: Nejlevnější a také velmi pohodlné ubytování nabízejí koleje!
  Musím přiznat, že už jsem viděla lidi spát leckde; na lavičce v parku, v zelené příkopě u dálnice i ve staré krabici na smetišti. Ale na kolejích? Jak může proboha někdo spát na kolejích? Ještě bych pochopila nějaké bezdomovce, protože ti se uvelebují všude možně. Ale studenti ?
  S poněkud zmateným výrazem jsem se posadila na lavičku na Svinovském nádraží a začala přemítat, co vede mé postarší spolužáky k tomu, aby se na dráze Českých drah ubytovávali. 
 Jako první mi na mysli vytanula cena. Její výše   určitě nebude zdrcující. Studenti zkrátka nemají peníze na drahé byty a ve snaze ušetřit nějakou korunku, se rozhodli přijmout levné ubytování, které jim naše drahé dráhy nabídly. Možná si teď jako já pokládáte otázku, co k tomu jednu z našich nejznámějších společností vedlo, udělat z kolejí hotel. Odpověď je jednoduchá: Zřejmě chce nakoupit rychlejší vagóny, aby se nám už Němci a Italové nemohli smát, že všude přijíždíme pozdě.
      Další výhoda ubytování na kolejích spočívá v tom, že se dotyčný ubytovaný nemusí s těžkými bagly plahočit přes celé město. Vlak ho doveze přímo do ,,hotelu" a pak jej z něj zase odveze. Takže oproti bohatým studentům, kteří musí svá megazavazadla dopravit až do domečku stojícího na druhém konci města, ušetří ,,kolejáci" čas, námahu i drahconné finance, které by shrábl řidič tramvaje.
    Někdy je to opravdu nuda, sedět v malé místnůsce, kde jsme si kvůli tíživé finanční situaci nemohli pořídit televizi, a koukat jen tak do prázdna. Člověk pořád usíná a začíná získávat barvu, jež se velmi náramně podobá té, kterou je natřena jeho stěna- bílou.
 To se kolejákům nemůže stát. Na kolejích není o zábavu nouze.Tam se vždycky najde něco, co je potřeba okomentovat či pomluvit. Vlaky pořád přijíždějí a odjíždějí. 
 Můžeme třeba obdivovat moderní pendolíno, jež dostalo poruchu, a díky tomu přespí na kolejích   s námi.
 Také není na škodu si semtam popovídat s nějakým cizincem, jež se občas na kolejích objeví, a zlepšit si strohou angličtinu.
  Ti, kteří mají rádi umění, budou jistě pozorovat vlakové malíře, jež vagóny zdobí nádhernými grafity. To je vlastně taková výstava obrazů zadarmo.
A   naopak studenti policejní školy se tyto vlakové umělce budou snažit pochytat a odvézt na policejní stanici. Určitě se jim dostane velkého uznání, neboť ušetřili své budoucí starší kolegy honičky, proti které by jejich klouby jistě protestovaly.
  Pro dámy jsou zde také připraveny různé karikatury lidí čekajících na zpožděné vozy. To je ta správná chvíle pro diskuzy typu: Ježíš ta má hnusné šaty; vidíš ten pouhrovaný ksicht;fuj ta vypadá jak stará vykopávka; koukni, trčí mu trenky;ta baba má roztrhanou silonku; Proboha, ten je nádherný, jdu za ním, ať mi dá číslo....
  Semtam z vlakového okna vypadne i nějaký sendvič, což je dobrá zpráva pro nejchudší vrstvu studujících.
  Takže, teď už chápu, proč se téměř všichni studenti ubytovávají na kolejích, a já se k nim určitě brzy přidám.:)
 
 
 
 
 
 
TOPlist